Z pohádky do pohádky

O Sněhurce a sedmi trpaslících - správná verze

Žila jednou jedna krásná dívka jménem Sněhurka. Byla skutečně nádherná. Maminka by z ní měla určitě radost, ale maminku neměla. Bydlela se svou macechou, která sice byla také moc krásná, ale také zlá.

Macecha, a zároveň královna hradu, ve kterém Sněhurka žila, každý den stála před svým kouzelným zrcadlem a ptala se ho: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ A zrcadlo vždy odpovědělo: „Vy paní má, vy jste ze všech nejkrásnější.“ A královna byla spokojená.

Jenže Sněhurka rostla a den ode dne byla krásnější. Až jednou, když se opět ptala královna zrcadla, odpovědělo, že nejkrásnější na světě je Sněhurka. To královnu velmi rozzuřilo a zavolala si k sobě myslivce. „Odvedeš Sněhurku do lesa, tam ji zabiješ a na důkaz, žes tak provedl, mi v téhle truhle přineseš její srdce“, poručila mu. A tak myslivec vzal Sněhurku a šli do lesa.

Myslivec však byl hodný člověk a zabít Sněhurku nedokázal. Nakonec ji řekl, ať uteče a sám zabil srnku, vyňal z ní srdce, a to pak přinesl královně. Ta nic nepoznala a byla spokojená.

Sněhurka mezitím bloudila lesem, až nakonec došla k malé chaloupce, zaťukala, ale nikdo neotevíral. Osmělila se a vešla dovnitř. Tam našla sedm mističek s lžičkami, sedm židliček i sedm postýlek. Všechno tu bylo malinké. Sněhurka se dlouhou cestou lesem vyčerpala, a tak se nejdříve trochu najedla a poté se natáhla přes všech sedm postýlek a usnula. Odpoledne se z práce vrátilo sedm trpaslíků: Šmudla, Prófa, Štístko, Kejchal, Stydlín, Dřímal a věčně nabručený Rejpal.

Nejdříve se lekli, kdože se jim dostal do chaloupky, ale když zjistili, jak se věci mají, nechali Sněhurku v chaloupce, aby se tu skryla před zlou královnou. Sněhurce se v chaloupce žilo hezky. Trpaslíci si Sněhurku velmi oblíbili. Vařila jim, uklízela a vždy pro ně měla přívětivé slovo. Trpaslíci každý den ráno chodili do práce a Sněhurku vždy varovali: „Nikomu neotevírej a dávej na sebe pozor.“

Takhle by si mohli všichni žít v chaloupce šťastně po dlouhý čas, ale jedno dne opět kouzelné zrcadlo prozradilo královně, že na světě je nejkrásnější Sněhurka. Královna se velmi hněvala. Nejdřív tomu ani nechtěla uvěřit. Pak si nechala zavolat myslivce a donutila ho, aby jí řekl celou pravdu.

Královna nebyla jen obyčejnou královnou, ale zároveň i čarodějnicí, takže se hned odebrala do sklepení pod zámkem, aby vymyslela na Sněhurku strašlivou pomstu. Připravila pomocí svých lektvarů prudce jedovaté jablko a také si obstarala podobu stařeny. To aby ji Sněhurka nepoznala.

V převleku stařenky se vypravila za Sněhurkou do chaloupky. Zaťukala na dveře. „Dobrý den, prodávám jablíčka, nechcete nějaká koupit?“ Sněhurka sice jablíčka nechtěla, ale bylo jí líto stařenky, a tak ji vpustila dál. „Dám ti jedno jablíčko, když si tak hodná dívenka“, pravila stařena a podala ji to nejčervenější. Sněhurka netušila, že je otrávené, kousla do něho, ale v tu chvíli se jí zatočila hlava a padla v bezvědomí na zem.

Takhle ji později našli trpaslíci. Byli velmi smutní. Oplakávali Sněhurku a aby se mohli chodit dívat na její krásnou tvář, uložili ji do křišťálové rakve na louce za chaloupkou.

Jednoho dne jel kolem rakve princ, kterému se Sněhurka velmi zalíbila. Přistoupil k rakvi a sklonil se k ní. Poté ji políbil. V tu chvíli se Sněhurka nadechla a znovu ožila. Princ ji zachránil! Trpaslíci, Sněhurka i princ se radovali, že všechno dobře dopadlo. Nedlouho na to byla svatba a od té doby je Sněhurka se svým princem a čas od času spolu navštěvují všech sedm trpaslíků v malé chaloupce.

A jak to dopadlo ze zlou královnou? Byla potrestána pro ni nejhorším trestem – zůstala jí navždy podoba čarodějnice.

O Sněhurce a sedmi trpaslících - popletená verze

Žila jednou jedna dívka jménem Sněhurka. Byla skutečně škaredá. Maminka by z ní neměla určitě vůbec žádnou radost, ale naštěstí maminku neměla. Bydlela se svou macechou, která sice byla o moc krásnější, ale také zlá.

Macecha, a zároveň královna hradu, ve kterém Sněhurka žila, každý den stála před svým kouzelným zrcadlem a ptala se ho: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejtlustší?“ A zrcadlo vždy odpovědělo: „Vy paní má, vy jste ze všech nejtlustší.“ A královna byla spokojená.

Jenže Sněhurka rostla a den ode dne byla širší a širší. Až jednou, když se opět ptala královna zrcadla, odpovědělo, že nejtlustší na světě je Sněhurka. To královnu velmi rozzuřilo a zavolala si k sobě myslivce. „Odvedeš Sněhurku do lesa, tam ji zabiješ a na důkaz, žes tak provedl, mi v téhle truhle přineseš její srdce“, poručila mu. A tak myslivec vzal Sněhurku a šli do lesa.

Myslivec však byl hodný člověk a zabít Sněhurku nedokázal. Nakonec ji řekl, ať uteče a zabil sám sebe, vyňal si srdce, a to pak přinesl královně. Ta nic nepoznala a byla spokojená.

Sněhurka mezitím bloudila po polích, až nakonec došla k malé chaloupce, zaťukala, ale nikdo neotevíral. Osmělila se a vešla dovnitř. Tam našla sedm misek s masovým gulášem, sedm židlí i sedm postelí. Sněhurka se dlouhou cestou vyčerpala, a tak se nejdříve trochu najedla a poté se natáhla přes všech sedm postelí a usnula. Odpoledne se z práce v pekle vrátilo sedm čertů: Dloubal, Kopal, Čertil, Smůlka, Vzdychal, Vousal a Trouba.

Nejdříve se lekli, kdože se jim dostal do chaloupky, ale když zjistili, jak se věci mají, milou nezvanou Sněhurku svázali a udělali si z ní služku. Čerti každý den ráno chodili do práce a Sněhurku vždy varovali: „Nikomu neotevírej nebo tě s sebou odneseme do pekla.“

Takhle by si mohli všichni žít v chaloupce šťastně po dlouhý čas, ale jedno dne opět kouzelné zrcadlo prozradilo královně, že na světě je nejtlustší Sněhurka. Královna se velmi hněvala. Nejdřív tomu ani nechtěla uvěřit. Pak si nechala zavolat myslivce a donutila ho, aby jí řekl celou pravdu.

Královna nebyla jen obyčejnou královnou, ale zároveň i čarodějnicí, takže se hned odebrala do sklepení pod zámkem,

aby vymyslela na Sněhurku strašlivou pomstu. Připravila pomocí svých lektvarů prudce jedovaté jablko a také si obstarala podobu stařeny. To aby ji Sněhurka nepoznala.

V převleku stařenky se vypravila za Sněhurkou do chaloupky. Zaťukala na dveře. „Dobrý den, prodávám jablíčka, nechcete nějaká koupit?“ Sněhurka sice jablíčka nechtěla, ale bylo jí líto stařenky, a tak ji vpustila dál. „Dám ti jedno jablíčko, když si tak hodná dívenka“, pravila stařena a podala ji to nejčervenější. Sněhurka netušila, že je otrávené, kousla do něho, ale v tu chvíli se jí zatočila hlava a padla na zem a zůstala ležet bez života.

Královna ji nechala pohodit v Temném lese a žila dál spokojeně až do konce svých dnů.

A kouzelné zrcadlo? To už nikdy neproneslo jiná slova, než že královna je ta nejtlustší na celém světě.

Kocour v botách - správná verze

Chudý mlynář má tři syny. Jednoho dne cítí, že už leží na smrtelné posteli a tak se rozhodne rozdat svůj chudý majetek synům.

Kocour na poli uloví dva zajíce, strčí je do pytle a pospíchá ke královskému dvoru. Tam je ukáže králi. Král se podiví nad tak vzácným darem a zeptá se od koho je. "No přece od mého pána."

Další den uloví dvě koroptve, jindy zas zajíce, a pokaždé s tím pospíchá ke královskému dvoru. Asi za týden se rozhodl král vyjet si na malou projížďku. Najednou je zastaví kocour v botách a naléhavě je prosí, aby zastavili, protože se jeho pán topí. Vojáci zatím nic netušícího mlynářova syna vytáhli z vody. Kocour začal okamžitě naříkat: "Ach ne, mému pánovi ukradli šaty, nemáte nějaké náhradní?"

Vojáci okamžitě přispěchali s novými šaty, přitom mu stačil ještě kocour pošeptat, aby se hlavně ničemu nedivil. Cestou potkávali rolníky, kteří hráli mlynářovy poddané, protože jim tak kocour přikázal.

Mezitím kocour dorazil k hradu, ve kterém bydlel zlý černokněžník, který zrovna obědval. Kocour ho pozdravil a přitom se ho zeptal, jestli je pravda, že se umí proměnit v jakékoli zvíře na světě. Černokněžník se jen zachechtal a proměnil se ve lva. A kocour se ho zeptal, jestli se dokáže proměnit i v myš, černokněžník se v ní proměnil a kocour ho spolkl.

A tak si vzal mlynářův syn královu dceru.

Kocour v botách - popletená verze

Chudý mlynář má tři syny. Jednoho dne cítí, že už leží na smrtelné posteli a tak se rozhodne rozdat svůj chudý majetek synům.

První si vybírá nejstarší, který zvolí samozřejmě mlýn. Druhý osla a na nejmladšího zbude pes.

Prvnímu a druhému synovi se daří, nejstaršímu mlýn prosperuje tak, že se stává bohatým a váženým občanem a prostřední si také rozhodně nežije v bídě. Jen nejmladšímu se neustále nedaří, inu co taky se psem?

Potkává ho stále větší bída a tak se rozhodne psa prodat. Tu pes promluvil lidským hlasem: „Neprodávej mě, můžu ti být k užitku a pomoct ti ke slávě a bohatství. Stačí, když si koupíš černé brýle a slepeckou hůl.“ Mlynářův syn tedy dá na psa a koupí to, co mu řekl.

A tak ti dva putovali krajem a tím, jak žebrali, se jím začalo čím dál tím víc dařit. Každý věřil slepci a dával mu almužnu a tak si chlapec se psem mohli dovolit lepší a lepší hotely. Jenže kvůli jejich šatům je tam nechtěli pouštět.

A tehdy pes vymyslel strašlivou lest. Počkal si s chlapcem u místního rybníka a až půjde kolem nějaký urozený pán, utopí ho a ukradnou mu šaty. Tak se i stalo. Hned je začali pouštět do hotelů a už nemuseli spát v motelech.

Jednou došli k velkému hradu, kde bydlel strašlivý černokněžník. „Inu, zkusili jsme to i na horších místech,“ řekli si ti dva a zaklepali. Chvíli se nic nedělo,

a když už chtěli odejít domů, otevřela se před nimi obrovská vrata a spustil se padací most. Černokněžník je přijal na noc za samozřejmě velice tučný poplatek. Tenhle černokněžník měl hezkou dceru, která byla samaritánka, což její otec ze srdce nenáviděl. Když dcera uviděla slepce, hned se o něj musela začít starat, což chlapci tuze vyhovovalo.

Když už byl s kocourem na hradě čtrnáct dní, černokněžník se naštval a chtěl je vyhodit. Jenže pes mu řekl, že se určitě nepromění v tenisový míček. Černokněžník tak bez problémů učinil a v té chvíli přiběhl pes a míček rozkousal. A bylo po černokněžníkovi. Když se to dozvěděla jeho dcera, oba je vyhodila za to, že jsou to podvodníci. Od té doby chodí ti dva spolu po světě až dodnes.

O perníkové chaloupce - správná verze

Žil jednou jeden chudý otec a ten měl dvě děti, Jeníčka a Mařenku. Maminka jim umřela, když byly děti ještě malé. Otec chodíval do lesa kácet stromy, takže nemohl na děti dávat pozor celý den.

Proto se znovu oženil, aby děti měly zase matku a měl se o ně kdo starat. Ale ta druhá matka byla zlá a neměla děti ráda.

Jednou se té maceše děti tak zprotivily, že muži poručila, aby je zavedl do lesa a tam je zanechal. Proto jednoho dne otec se smutným srdcem řekl dětem: „Vezměte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na borůvky“. Děti skákaly radostí, vzaly si hned džbánečky a s otcem vyšly do lesa.

Otec je zavedl daleko na velkou mýtinu plnou borůvek, kde se vše jen modralo a řekl jim: „Tak, milé děti, tady sbírejte a já půjdu na dříví. Dokud mě budete slyšet tlouci, budete vědět, že jsem na tom místě“.

Děti dychtivě trhaly borůvky, zatímco otec opodál přivázal mezi stromy palici, která se ve větru houpala a tloukla do stromu, jako když se poráží dříví. Otec tak děti ošálil, nechal je v lese a domů se vrátil sám.

Když měly děti džbánečky plné a dosyta se najedly borůvek, vzpomněly si na otce. Šly tam, odkud se ozývala palice, ale tátu tam nenašly. Jen jeho palice visela na stromě. Dlouho, předlouho na tátu čekaly, už se blížila tma, tatínka volaly, ale nikdo se neozýval. A tak Jeníček s Mařenkou šli hledat cestu domů.

Šli dlouho, až byla úplná tma. „To jsme asi, Jeníčku, zabloudili, tatínka nenajdeme a budeme muset přes noc zůstat v lese“,

řekla Mařenka. „Ale já se bojím“, vzlykal Jeníček. Mařenka dostala nápad, že vyleze na strom a podívá se, jestli v dálce neuvidí nějaké světýlko. Jak si usmyslela, tak udělala. V dáli uviděla malé světýlko. Zavolala na Jeníčka, aby se už nebál, slezla dolů a oba se vydali za světýlkem.

Za svitu měsíce došli na velký palouk a uprostřed uviděli krásnou chaloupku celou z perníku. Šli až k okénku, podívali se dovnitř a tam uviděli ježibabu. A protože měli hlad a perníčky náramně voněly, řekl Jeníček Mařence: „já vylezu na střechu, uloupnu kousek perníčku a zaženeme tak hlad“. „Ale co když na nás přijde ježibaba“, strachovala se Mařenka. Ale to už byl Jeníček na střeše a házel perníčky dolů.

„Kdopak mi to tady loupá perníček?“ zuřila Ježibaba, která vyšla ven, protože slyšela podivné zvuky. „Ale babičko, to jen větříček“, odpověděla tenkým hláskem Mařenka. Jenomže Jeníček v tu chvíli skočil dolů ze střechy, ježibaba je oba dva čapla a táhla je dovnitř.

Než se děti vzpamatovaly, byly zavřené v kleci. „Oba si vás upeču“, skřehotala vztekle ježibaba a přiložila dříví do pece. Pak připravila velkou lopatu a šla pro Mařenku. Vytáhla ji z klece a poručila, ať si na lopatu sedne. Mařenka byla ale chytrá a hned začala předstírat, že neví, jak se posadit. „Ta lopata moc klouže, babičko, jak si na ní mám sednout?“

Ježibaba se podivila nad tou nešikovností, odstrčila Mařenku a povídá: „Počkej, já ti to ukážu!“ Jen co ježibaba dosedla, Mařenka na nic nečekala a strčila ježibabu i s lopatou do pece! Pak otevřela klec, chytila Jeníčka za ruku a oba vyběhli z chaloupky ven. A utíkali, utíkali, až našli chaloupku svoji.

Tam našli smutného tátu, který měl z jejich návratu velikou radost. Zlou macechu otec vyhnal a spolu s dětmi žili šťastně dlouhá léta.

O perníkové chaloupce - popletená verze

Žil jednou jeden chudý otec a ten měl dvě děti, Jeníčka a Mařenku. Maminka jim umřela, když byly děti ještě malé. Otec chodíval do lesa kácet stromy, takže nemohl na děti dávat pozor celý den.

Proto se znovu oženil, aby děti měly zase matku a měl se o ně kdo starat. Ale ta druhá matka byla zlá a neměla děti ráda.

Jednou se té maceše děti tak zprotivily, že muži poručila, aby je zavedl do lesa a tam je zanechal. Proto jednoho dne otec se smutným srdcem řekl dětem: „Vezměte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na borůvky“. Děti skákaly radostí, vzaly si hned džbánečky a s otcem vyšly do lesa. Otec je zavedl daleko na velkou mýtinu plnou borůvek, kde se vše jen modralo a řekl jim: „Tak, milé děti, tady sbírejte a já půjdu na dříví. Dokud mě budete slyšet tlouci, budete vědět, že jsem na tom místě“.

Děti dychtivě trhaly borůvky, zatímco otec opodál přivázal mezi stromy palici,

která se ve větru houpala a tloukla do stromu, jako když se poráží dříví. Otec tak děti ošálil, nechal je v lese a domů se vrátil sám.

Když měly děti džbánečky plné a dosyta se najedly borůvek, vzpomněly si na otce. Šly tam, odkud se ozývala palice, ale tátu tam nenašly. Jen jeho palice visela na stromě. Dlouho, předlouho na tátu čekaly, už se blížila tma, tatínka volaly, ale nikdo se neozýval.

A tak Jeníček s Mařenkou šli hledat cestu domů. Šli dlouho, až byla úplná tma. „To jsme asi, Jeníčku, zabloudili, tatínka nenajdeme a budeme muset přes noc zůstat v lese“, řekla Mařenka. „Ale já se bojím“,

vzlykal Jeníček. Mařenka dostala nápad, že vyleze na strom a podívá se, jestli v dálce neuvidí nějaké světýlko. Jak si usmyslela, tak udělala. V dáli uviděla malé světýlko. Zavolala na Jeníčka, aby se už nebál, slezla dolů a oba se vydali za světýlkem.

Za svitu měsíce došli na velký palouk a uprostřed uviděli krásnou chaloupku celou z perníku. Šli až k okénku, podívali se dovnitř a tam uviděli ježibabu. A protože měli hlad a perníčky náramně voněly, řekl Jeníček Mařence: „já vylezu na střechu, uloupnu kousek perníčku a zaženeme tak hlad“. „Ale co když na nás přijde ježibaba“, strachovala se Mařenka. Ale to už byl Jeníček na střeše a házel perníčky dolů.

„Kdopak mi to tady loupá perníček?“ zuřila Ježibaba, která vyšla ven, protože slyšela podivné zvuky. „Ale babičko, to jen větříček“, odpověděla tenkým hláskem Mařenka. Jenomže Jeníček v tu chvíli skočil dolů ze střechy, ježibaba je oba dva čapla a táhla je dovnitř.

Než se děti vzpamatovaly, byly zavřené v kleci. „Oba si vás upeču“, skřehotala vztekle ježibaba a přiložila dříví do pece. Pak připravila velkou lopatu a šla pro Mařenku. Vytáhla ji z klece a poručila, ať si na lopatu sedne. Mařenka byla ale chytrá a hned začala předstírat, že neví, jak se posadit. „Ta lopata moc klouže, babičko, jak si na ní mám sednout?“ Ježibaba se podivila nad tou nešikovností, odstrčila Mařenku a povídá:

„Počkej, já ti to ukážu!“ Jen co ježibaba dosedla, Mařenka na nic nečekala a strčila ježibabu i s lopatou do pece! Pak otevřela klec, chytila Jeníčka za ruku a oba vyběhli z chaloupky ven. A utíkali, utíkali, až našli chaloupku svoji. Tam našli smutného tátu, který měl z jejich návratu velikou radost. Zlou macechu otec vyhnal a spolu s dětmi žili šťastně dlouhá léta.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký - správná verze

Byl jednou jeden starý král a ten měl syna. Toho si jednoho dne povolal k sobě a řekl mu: „Milý princi, já už jsem starý

a možná už dlouho nebudu žít, ale než umřu, byl bych rád, kdyby ses oženil, a tím mě potěšil."

Princ se zarazil a pak králi povídá: "Králi, můj tatínku, rád bych se oženil, ale nemám nevěstu, ani nevím o dívce, která by se mohla stát mou ženou." "To nevadí," nenechal se zaskočit král. Tady máš zlatý klíček, jdi do věže do poslední komnaty a tam si vyber svoji nevěstu."

Princ nemeškal a hned se vypravil do věže. Vešel do poslední komnaty. Všude byly vyobrazeny ty nejkrásnější princezny, které kdy viděl. Rozhlížel se kolem sebe, ale nedokázal si z nich vybrat tu pravou. Najednou jeho zrak padl na místo zakryté plentou.

Strhl plentu a spatřil tu nejkrásnější dívku. Měla nádhernou tvář i nádherné šaty. Byla však nesmírně bledá Vypadalo to, že se něčím velmi trápí. Princ měl jasno. Rozhodl se, že jen tato princezna se může stát jeho ženou. Hned spěchal za králem, aby mu to sdělil.

Když se král dozvěděl, kterou dívku si vybral, vypadal znepokojeně a pravil: "Ach princi, synu můj, tolik krásných princezen a ty sis musel vybrat zrovna tu, kterou ve své moci drží zlý černokněžník na svém hradě. Teď ti nezbývá nic jiného, než jeho hrad najít a zakletou princeznu vysvobodit."

A tak se princ vydal na cestu. Šel dlouhé dny,

ale stále jen bezcílně bloumal. Nedařilo se mu najít správný směr.

Jednoho dne potkal Dlouhého. "Dobrý den princi, vezměte mě k sobě do služby, uvidíte, že se mnou bude spokojený," oslovil ho na jeho cestě. "A co umíš?" zeptal se ho princ. "Já se umím vytahovat a mohu být tak dlouhý, jak si jen přejete," řekl a na důkaz svých slov se natáhl do takové výšky, že převyšoval i tu největší borovici v lese. Poté se rozhlédl do krajiny, zmenšil se a řekl: "Pojďte tudy princi, touto cestou se nejrychleji dostanete z lesa, beztak tu jenom bloudíte." A jak řekl, tak se stalo.

Za chvíli vyšli z lesa. "Tebe rád vezmu do služby, budeš se mi hodit. Jen se prosím rozhlédni a řekni mi, kde má zlý

černokněžník svůj hrad." Dlouhý se rozhlédl a našel cestu na hrad, po které se hned vypravili.

"Tamhle je můj kamarád Široký," povídá Dlouhý po chvíli. "Vezmi ho také do služby. Nebudeš litovat." Došli až k Širokému. "Co umíš?" zeptal se ho princ. "Já se umím rozšiřovat a ucpu každý prostor, byť by byl sebevětší," odpověděl Široký a začal se tak rozpínat, že Dlouhý musel vzít prince na ramena a couvat před Širokým. "Dobře," souhlasil princ, "tebe také vezmu do výslužby." A tak šli dál.

Za chvíli Dlouhý a Široký povídají princi: "Princi, tamhle je náš kamarád Bystrozraký. Vezmi ho také do služby. Nebudeš litovat."

Všichni tři došli až k němu. "Kdo jsi a proč máš zavázané oči?" zeptal se ho zvědavě princ. "Jsem Bystrozraký a oči mám zavázané, protože tak vidím to, co normální člověk bez šátku, a když si šátek rozvážu, vidím vše skrz naskrz, a budu-li chtít, dokážu pohledem spalovat a drtit věci kolem sebe." Na důkaz svých slov rozvázal šátek a roztavil skálu, která stála u cesty. "Dobře, beru tě do služby," souhlasil princ, a tak všichni pokračovali v cestě do hradu za zlým černokněžníkem.

Díky schopnostem Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého se do večera dostali až k hradu, ve kterém se zabydleli. Celý hrad byl divný. Naháněl strach. Vše tu bylo bez života, jakoby v jediný moment ztuhlo všechno, co tu žilo.

Všude kolem byli zkamenělí lidé. Chvíli poté, co se princip a jeho doprovod zabydleli, se objevil černokněžník. "Co tady pohledáváte?" zeptal se zlým hlasem. "Přišli jsem vysvobodit princeznu z tvého zajetí," pravil neochvějným hlasem princ.

"Dobře," souhlasil černokněžník, "Když ji po tři noci uhlídáte, dám ti ji, princi, pokud ale ne, všichni zkameníte." Poté přivedl princeznu. Princ, Dlouhý, Široký i Bystrozraký se zařekli, že celou noc budou princeznu hlídat a neusnou ani na chviličku. Jenže spánek byl silnější než oni a nakonec usnuli všichni.

K ránu se jako první probudil princ a rozhlédl se. Krve by se v něm nedořezal.

Princezna byla pryč. Princ hned vzbudil své kamarády a požádal Bystrozrakého, ať se po princezně podívá. Bystrozraký se rozhlédl a říká: "Už princeznu vidím, sto mil odtud je les, v tom lesu strom a na tom stromu je žalud a ten žalud je princezna." Dlouhý vzal Bystrozrakého na ramena a vydali se pro žalud. Neuplynula ani chvilička a už byli zpátky. Podali žalud princi, ten ho pustil na zem a z žaludu se záhy stala princezna. V tu chvíli přišel černokněžník, a když uviděl princeznu, zuřil a u pasu mu praskla jedna ze tří železných obručí. Vzal princeznu za ruku a odvedl ji pryč.

Princ se celý den potuloval po hradě, neměl nic jiného na práci. Až zase večer přišel černokněžník s princeznou.

"Budeš princeznu hlídat další noc. Jestli ji neuhlídáš, zkameníte." Varoval je a odešel. Princ, Dlouhý, Široký i Bystrozraký si znovu slibovali, že v žádném případě neusnou a budu čilý celou noc. Spánek je ale opět přemohl.

Jako první se ráno probudil princ. I tentokrát zpanikařil a vzbudil Bystrozrakého. Ten chvíli hledal a pak povídá: "Dvě stě mil odtud je skála, v té skále je drahý kámen a ten kámen je princezna." Dlouhý vzal Bystrozrakého na ramena a kámen princi přinesli. Ten ho pustil na zem a kámen se změnil v princeznu. Černokněžník byl opět naštvaný a tentokrát mu u pasu praskla druhá železná obruč.

Další den se princ a jeho kamarádi také jen tak pohybovali po hradě a čekali na poslední noc. Doufali, že tentokrát neusnou a princeznu uhlídají. To se jim ale znovu nepodařilo.

K ránu vyskočil princ: "Kde je princezna?" vykřikl. Probudil Dlouhého, Širokého i Bystrozrakého. Bystrozraký se hned rozhlédl po okolí, ale trvalo mu dlouho, než princeznu zahlédl, ale najednou radostně vykřikl: "Už ji vidím, 300 mil odtud je černé moře, v tom moři je mušle a v mušli perla a ta perla je princezna." Jenže bylo to moc daleko. Sám Dlouhý nevěděl, jestli takovou trasu zvládne ujít. Vzal si s sebou Širokého i Bystrozrakého a zvláště se Širokým se hodně pronesl, ale Dlouhý tušil, že ho bude potřebovat, a taky že ano.

Když přišli k moři, snažil se Dlouhý vylovit mušli, ale nebyl zas tak dlouhý a nedosáhl až na dno moře, a tak se Široký nafoukl, lehl si k moři a pil a pil, až mořská hladina klesla natolik, že Dlouhý mohl vzít mušli. Poté se vydali zpět, ale byla to cesta obtížná, Široký něco vážil a Dlouhý měl co dělat, aby ho donesl.

V tom okamžiku právě do komnaty za princem vstupoval černokněžník. "Tak, kde máš princeznu?" zeptal se radostně, když ji v pokoji neviděl. V tu chvíli, ale něco cinklo o zem a najednou tu princezna stála. To Bystrozraký až sem dohlédl a zjistil, co se děje, a tak Dlouhý hodil perlu přímo do princovy komnaty.

Černokněžníkovi praskla třetí železná obruč, proměnil se v havrana a uletěl pryč.

Najednou celý hrad ožil. Nehybné sochy se začaly hýbat. Zkamenělí lidé zase žili a ani princezna už nebyla tak bledá. Krásně zčervenala! Zkrátka do celého hradu se vrátil život. Všichni se vydali zpět za králem na zámek.

Král měl radost, že to takhle dopadlo a hned vystrojil princi a princezně svatbu. Princ chtěl, aby jeho věrní kamarádi zůstali s ním na zámku, ale ty se s ním rozloučili. Život v zámku nebyl pro ně. Raději se znovu vydali na cestu a jestli žijí, jistě se někde toulají dodnes.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký - popletená verze

Byl princ, chtěl nevěstu, tak šel do světa, aby našel princeznu.

Šel a šel, až našel tlusťocha a ten mu říká: "Já jsem Hubený". Princ se na něj podíval a říká: "Nejsi spíš Široký?" a on na to: "Ne, já jsem Hubený". Tak se ho princ zeptal, jestli s ním nechce jít sehnat princeznu a Hubený řekl, že ano.

Tak šli a šli, až narazili na strašně vysokýho muže. Hubený mu řekl: "Tohle je Mrňavý. Co, Mrňavý, spíš Vysoký, ne?", řekl princ. "Ne, to je Mrňavý!" Princ zavolá: "Héj, Mrňavý, chceš jít s náma? Jdeme sehnat pro mě princeznu." "Jo, dobře, půjdu", řekl Mrňavý a tak šli tři.

Šli přes hory a doly, až došli k hradu, kde věznil hezký čaroděj ošklivou princeznu.

Chlapci se na sebe podívali a zaklepali na dveře. Čaroděj otevřel a ptá se: "Co tu chcete?" a oni na to, že chtějí princeznu. Čaroděj jim řekl, " No dobře, musíte ji ale uhlídat dva dny. V noci můžete spát, ale ve dne nesmíte pustit z princezny oči."

Všichni tři si tedy sedli a koukali na princeznu, jak si čte, až tak proběhl celý den. Večer přišel čaroděj a když uviděl princeznu, rozlobil se a řekl: "Zítra už ji neuhlídáte." A hned na to proměnil v netopýra a uletěl.

Všichni tři se dosytosti vyspali a ráno zase začali hlídat princeznu, která se pro změnu zase celý den opalovala. K večeru princena řekla, že si musí odskočit, a už se nevrátila.

Princ s Hubeným a Mrňavým ji hledali všude, kde mohli, ale nikde ji nemohli najít. Princezna nadobro zmizela.

Nakonec se všichni tři smířili s tím, že princeznu nenajdou a počkali na čaroděje, který je za to proměnil ve velikánskou pneumatiku.

A ta, pokud neztrouchnivěla, leží v hradu dodnes.